Zamyšlení - Zrození
Najednou jsem ucítila stísněný pocit. Začalo se mi velice těžce dýchat, prostor kolem mě se zmenšuje a já se dusím. Mám pocit, že to nezvládnu. Tlačím se ven, nevím kam, jen abych se již nadechla. Dýchání se prohlubuje a já bojuji o život. Tehdy jsem ještě nevěděla do čeho jdu, jen touha žít a nadechnout se mne hnala dopředu. Už pomalu cítím úlevu, otvor se zvětšuje a mé oči zaskočilo bodající světlo. Honem mne chytili, umýt, utřít, letmý pohled na mámu a pryč se mnou. Ale takhle jsem si to nepředstavovala. Kam mne to nesou? Je mi strašné chladno. Nikdo mne nepohladí, žádný milý hlas, jen prostor, zima a světlo.
Položili mne do postýlky. Nic moc nevnímám, jen strašnou samotu a já toužila po sevření v náruči. Kolem mne jsou železné mříže, studené, bílé a velice chladné. Co jen si nyní počnu, proč jsem raději nezůstala, tam v teple, tmě a lásce? Nyní se v tom nemohu zorientovat. A najednou hrozný hluk. Pláč a vřískot kolem mě. Je nás tu více, taky jsou opuštění jako já. Začínám natahovat, pláču a řvu, že se mi to nelíbí, ale nikdo mne nevnímá. Zachvátil mě naprostý pocit bezmocnosti a beznaděje.
Samým pláčem mne již bolí bříško, již nemohu nic a pomalu usínám. Rozmazaně vzhlížím k bílému stropu, kde rozpoznávám nějakou postavu v bílém plášti. Neznám ji, její hlas mi nikoho nepřipomíná a tak raději zavírám oči a usínám. Zaťaté pěstičky se mi uvolnily a já spokojeně oddechuji. Zaplavil mne pocit blaženosti, alespoň ve spánku nalézám pokoj a klid, po kterém jsem tak toužila. Světlo sestupuje seshora a nesmírné teplo mne pohlcuje. Je to nádherný pocit, pocit, kdy Bůh opět sestupuje ke mně a já si připadám jako celistvá bytost. Ano, nyní již chápu, že jsem se ocitla tam, kam mé kroky při zrození směřovaly. Až opět procitnu, pocit blaženost bude pryč a já budu muset o kousek té přívětivosti opět bojovat. Jen jsem se nyní utvrdila v tom, že vše má smysl, i když postupně zapomenu na to, proč jsem se zrodila. Ale jednou se k tomu jistě vrátím a vše postupně pochopím.
Ostrý zvuk mne náhle probudil ze sladkého snění. V místnosti se míhá spousta velkých lidí a kolem mne se ozývá opět pláč. Otočila jsem ztěžka hlavičku a uviděla vedle sebe malého chlapečka. Leží v postýlce, smířlivě oddechuje a jeho oči mne pozorují. Působí na mne klidně a já pociťuji úlevu. Konečně vidím někoho, kdo vyzařuje pokoj a klid. Snažím se natáhnout svoji malou ručičku směrem k němu, ale nejde mi to. Mé pohyby jsou ještě velice neobratné a přece jen ta spousta želez kolem nás mi brání v pohybu.
Nad jeho postýlkou se sklonila velká paní, bere ho do náruče a odváží někam pryč. A už je to zde znovu. Samota a strach co bude. A sotva mi myšlenka proběhne hlavou, už i mne zvedají a odvážejí na vozíčku někam pryč. Nikdo se mnou nemluví a já opět ztrácím pocit bezpečí. Jen tak nás vozí sem a tam a já se v ničem nevyznám.